Jedno velké přání - Bude z tebe světoběžec

98. KAPITOLA – BUDE Z TEBE SVĚTOBĚŽEC

„Určitě si pamatuješ tu věštbu, kterou jsem pronesla, a díky které jsem nakonec byla nucena odejít ze školy a následně odjet z Británie.“
Tereza přikývla.
„Začala se pomalu naplňovat. Tedy, dnes to vše začne… nebudu ti vysvětlovat jak a proč, to by bylo na dlouho… pamatuješ si na věštbu z hlubin naší zaprášené rodinné minulosti? Já vrátím lesk našemu rodu – o čemž začínám silně pochybovat – a ta druhá dívka vrátí světu tři ctnosti. Ta dívka je tady a hrozí jí nebezpečí. Momentálně jí pomoci nemůžeš, to až později… proto se musíš přestěhovat, proto musíš zařídit dům, který je pro jednoho člověka příliš velký. Musíš pomoci Strážci! To bude tvůj úkol. Dohlédneš na ni, aby se neunáhlovala, aby jí nebylo ublíženo, ale také si budeš muset zahrát na její rodiče…“
„Cože? Proč?“
„Všechno časem pochopíš… Než odcestuješ přes Irské moře do Little Leight, musíme prodělat spolu jednu trochu delší túru, přičemž bych tě mohla seznámit s Teddym a Brianem… No, uvidíme, kolik bude času… Musím ti ukázat místo, kam zavedeš Strážkyni, až ji budeš mít na starosti.“
„A proč ji tam nevezmeš sama?“
„Nechci být netaktní, ale při koncentraci dvou tak odlišných a přece tak silných sil a potencionálů na tom místě, by se nikdy nemohlo stát to, co se odehrát musí. Vy obě máte stejný magický základ, bylo vám to dáno, ale já svou sílu zdědila. Je to strašně složité a komplikované, takže se tím už nebudeme více zabývat, ano?“
„Dobře, a kdy vyrazíme?“
„Zítra.“
„Zase tak narychlo?“
„Musí to být…“
„Aberforth ti tu přichystá lože, domů už se nevracej. Zítra se pro tebe vrátím.“
„Ale já mám doma kufry s oblečením a se všemi svými osobními věcmi.“
„Pokusím se promluvit s Brumbálem, jestli se to dá nějak zařídit, ale víc ti neslíbím. Začíná to být moc nebezpečné…“
„To chápu,“ posmutněla Tereza. Všechny památky na minulý život mají zmizet? Všechny suvenýry? Ne, alespoň tohle si chtěla ponechat, když už ne svou identitu…
„Teď už musím jít. Zůstaň tu s Aberforthem a nějak už se zabav. Hlavně nikam nechoď.“
„Jak si přeješ, Jess. Stejně v tom všem mám zmatek.“
„To nevadí, protože já vím, že se vše urovná. Zatím,“ kývla na pozdrav a zvedla se.
Zasmušilá Tereza zůstala sedět. Hagrid, který po celou dobu seděl na opačné straně místnosti se také zvedl. Zřejmě se stal osobní stráží paní McConorové.
Kolem poledního se začali scházet první zákazníci. Tereza se nabídla, že by mohla Aberforthovi vypomoci. „Není třeba, vše zvládám sám,“ odvětil. Vycházet jí bylo zakázáno, proto se rychle začala nudit. S touhou hleděla na zasněžené kopce. Za chvíli začala otravovat Brumbála, a proto ji ukázal svou skromnou knihovničku, aby se zabavila. Našla zde nějaké mudlovské výtisky o zvířatech určených pro farmu, ale těch se ani nedotkla, neboť věděla, že ty jí zaženou nudu asi jako učebnice na studium Mudlů… Dějiny Bradavické školy, Průvodce středověkým kouzelnickým uměním, Teorie ochranných zaklínadel, Příručka kouzelnických slov a zaklínadel, Zvěromáctví: pokročilá magie nebo chtíč?, Kalendář magických událostí od roku nula a Trauma a jeho následky, což také znělo jako mudlovská kniha. Tereza si vybrala knihu o zvěromáctví, neboť už to bylo tak dávno, co se přeměnila v Kalouse ušatého. Chvíli se nad svou myšlenkou pozastavila: V Kalouse ušatého? Proč se vlastně v přeměňuji právě v něj? Moudrost světa jsem opravdu nesežrala a uši přece nemám jako plachty… Pousmála se. Konečně. Otevřela knihu a chvíli si v ní listovala. Spatřila mnoho přeměn – jak povedených, tak nepovedených. A náhle to v ní zaplanulo. Obdivovala zasněžené špičky kopců, zatímco k nim mohla doletět, aniž by se to kdokoliv dozvěděl. Jediný, kdo by ji mohl poznat, byla Jess, ale ta tu teď nebyla a i kdyby se někde poblíž koukala z okna – vždyť v Bradavicích je plno sov a na tu dálku… Ne, už nemohla v této místnosti strávit ani minutu. Musela pryč. Otevřela okno. Náhlá přeměna savce v ptáka. A už byla volná, už letěla vstříc bělostnému sněhu. Tak dlouho…
Večer přišel Brumbál, aby se optal, jestli rozumí všemu, co bylo psáno, a zdalipak má nějaké otázky; zároveň jí donesl i kufr. Jak byl získán se neptala, důležité bylo, že ho má u sebe. Ředitel jí oznámil, že zítra ráno se spolu přemístí, aby se Tereza mohla podívat na dům a dle toho vybrat i nábytek. „Ale já nemám moc peněz na to, abych si mohla pořídit nábytek do tak velkého domu!“
„S penězi si nedělej starosti, o ty už je postaráno,“ ujistil ji Brumbál a shovívavě se usmál. „Až si dům prohlédneš, přeneseš se za Jess na místo určení. Tam už ti vše vysvětlí ona. Já počkám, než se vrátíš, pak půjdeme vybrat nábytek a všemožné zařízení do bytu. Dobře se vyspi, protože zítřek bude velmi náročný.“
Tereza Brumbálovu poslechla a ulehla brzy na přichystané lože. Přestože se dnes byla proletět a to ji unavilo, nemohla rychle usnout, neboť stále myslela na to, co se zítra asi stane a jak bude vypadat její nový dům zevnitř. Přemýšlela, fantazírovala, vymýšlela, když se dostavilo pravidelné oddychování. Sladké sny!

„Ne, já vám prostě nevěřím! Proč by to kdo dělal?“
„Protože máš tu moc!“
„To není možné! Ty bych přeci poznala, že jsem výjimečná! Že mám sílu a moc! Ale to já nemám! Je mi líto, já té vaší báchorce nevěřím!“
„Je to tvá volba.“
„Ano, přesně tak!“

„Neměl bych ji přesvědčit já?“
„Ne, ona to musí pochopit sama.“
„Ale ta ztráta, nemohlo by ji to utvrdit v tom, že není –“
„Ne, právě toto ji přesvědčí. Je to součást proroctví a navíc je to její vlastní volba. Zkusila jsem to. Ona neuvěřila.“
„Ale zaplatí za to moc krutě.“
„Někdy to jinak nejde. Pokud se tomu chcete vyvarovat, běžte za ní a domluvte jí. Nejsem si však jistá, jestli by to bylo správné ve smyslu něčeho většího.“
„Chápu,“ přikývl a pomyslel si: pro větší dobro.

Ráno na ni čekaly tentokrát teplé toasty s čajem slazeným medem. Mezitím, co snídala, přišel Brumbál (oblečený v obleku s kravatou) a ptal se, jestli je připravena. Přikývla.
„Kde máš zavazadlo?“
„Ještě v pokoji, hned jak to dojím, zajdu si pro něj.“
„To je v pořádku, dojdu pro něj sám.“
Tereza poděkovala. Když Brumbál nahoře v pokoji mávl hůlkou a kufr se zvedl, Tereza právě dojídala poslední sousto. Ještě vypít čaj a může se vyrazit.
Rozloučila se s Aberforthem a poděkovala mu za vše, co pro ni udělal. Poté se přenesli do Omaghu, kde je mělo autobusové spojení dopravit do cílového městečka, do Little Leightu. Vše šlo jako po másle, jen těch čtyřicet minut, co seděli v autobuse, jim připadalo jako za trest…
Tereza si prohlížela venkovní fasádu. Dům jí připadal ještě větší a krásnější, než když ho viděla na obrázku. Co ji upoutalo? Byly to hrubě otesané kamenné kvádry, co dům zkonstruovaly, a které vypadaly všechny na vlas stejné, ačkoliv to tak nebylo? Možná za to mohla šedá sedlová střecha ze šindelů. Nebo snad dřevěná dvoukřídlá okna s příčkami a horním obloukem? Či vchodové dveře s bočním světlíkem? Nevěděla, proto vešla dovnitř, aby ji dům mohl uchvátit ještě více. Před ní se rozprostírala dlouhá, úzká chodba osvětlená pouze dveřmi na konci, byly celé prosklené a zřejmě vedly na zahradu. Cože? To budu mít ještě zahradu? Ale nebyly jedinými dveřmi, co z této chodby vedly – ty nejbližší byly také prosklené, ale jen do poloviny, bylo vidět, že vedou do přilehlého obchůdku, který zel prázdnotou. Dvoje zavřené dřevěné dveře skrývaly další místnosti. Podlaha z ořechu pod ní zavrzala, když se rozhodla, že půjde zjistit, co skrývají. Velká, světlá místnost s dřevěnými po kružnici točenými schody vedoucí do druhého patra. Okny sem prosvítalo prosincové sluníčko. Perfektní místo pro jídelnu, pomyslela si Tereza, protože těsně vedle schodiště byla schovaná kuchyňská linka, sporák a lednice, a aby z této pompézně veliké místnosti byla jenom kuchyně, to prostě nepřicházelo v úvahu, ten buk se využije…
Prošli celým domem za necelých dvacet minut a Tereza zjistila, že v přízemí není jenom buková místnost, jak se jí rozhodla říkat, ale i další, která byla naopak dubová čili laděná o něco v tmavší barvě. „Tak to bude obývací pokoj!“ rozhodla okamžitě vstoupivší. Ve druhém patře vyčkávaly tři pokoje – jeden bude její, jeden Strážkyně a jeden by mohla být pracovna s knihovnou. Ještě uvidíme. V hlavě si už však malovala, jaký nábytek by mohla kam dát…
V osm hodin a padesát šest minut vyndal Brumbál z vnitřní kapsy saka koženou peněženku.
„To je přenášedlo,“ pravil a pozvedl ji do vzduchu. „Za čtyři minuty se zprovozní a ty budeš přenesena k Jess.“
„A není moc brzy ráno?“ optala se Tereza a vzpomněla si na malého Briana.
„Kdepak, nezapomeň, že existují časová pásma, až se k Jess přeneseš bude sedm hodin večer. Vykonáte vše, co musíte, a ty se již budeš chtít vrátit, stačí pronést retilitas a ono tě přenese zpět sem. Takže mnoho zdaru,“ popřál Brumbál a podával ji peněženku. „Ještě maličkost – ten svetr si svlékni nebo na tebe budou koukat jako na blázna.“
„Kolik tam teď mají ve stínu?“
„Kolem třiceti stupňů, hlásili velká vedra.“
„Tak to se mám na co těšit…“
Brumbál přikývl a náhle ji něco škublo za pupík. Nesnášela přenášedla, vždycky dopadla na kolena a ani dnešek nebude výjimkou.
„Bože, tady je dusno,“ postěžovala si Tereza a zastrčila peněženku do zadní kapsy u džín.
„Bude pršet,“ řekla pouze Jess a pomohla kamarádce opět na nohy.
„Kde teď stojím?“
„Austrálie, okraj Sydney. Ale to není cíl naší cesty. Je to ještě daleko, ale myslím, že bude stačit, když se tam přemístíme. Pomůžu ti s tím. Až tam budeš chtít příště, najdeš to sama. Dneska bys skončila někde na Antarktidě,“ usmála se Jess. „Drž se pevně.“
Tereza uposlechla. Ucítila vlhkost a pak náhle, z čistého nebe, začaly padat obrovské dešťové kapky. Rozhlédla se kolem sebe. „Kde to jsme?“
„Santa Isbel, Šalamounovy ostrovy.“
Tereza se rozhlížela kolem sebe. Všude jen zeleň, velké listy by je určitě před deštěm ochránily… Uvědomila si, že stojí na cestě. „Kam to vede?“
„Kdybys šla tudy,“ mávla na kost zmočená Jess na stranu, kde se cesta mírně stáčela doprava, „narazila bys asi po hodině chůze na městečko Kimage. Až sem půjdeš se Strážkyní, tak byste se tu klidně mohly ubytovat. Je tam příjemný hotýlek. Nečekej nic noblesního. My však dnes budeme sledovat tuto cestu.“ Byla to ta, které stoupala do kopce. To se Tereze moc nezamlouvalo, obzvláště v tomto vydatném dešti. Jess však vypadala, že jí vůbec nevadí. Tereza se začala třást. McConorová to spatřila a vytáhla hůlku. Stačilo pár máchnutí a už se obě cítily jako pod teplou příjemnou sprchou.
„Kdybychom to šly celé, trvalo by nám to asi čtyři a půl hodiny, proto tě provedu tak nejrychleji, jak to jen jde. Budeme se přenášet jen na rozcestí, abys nezabloudila…“
Během cesty se Tereza dozvěděla, jak Posvátné místo vlastně vzniklo. Kdysi dávno, když živly zmizely i se třemi ctnostmi, vydal se Cristobal Vita je opět obnovit, aniž by znal předpověď Jessabel Chaeli Rakwelis o tom, jak budou navráceny. Bylo to jen dobře, protože zkoumal Zemi ohledně produkce magie a zjistil, že největší koncentrace čisté energie se nachází právě na Santa Isbel a to na místě, kde se podle něj scházejí i ostatní živly – voda, země, vzduch a oheň. S jeho rčení se souhlasilo, ale pouze ohledně prvních tří živlů. Kde zde má místo oheň? Štěstím bylo, že nehodlal ostatním mágům cosi dokazovat a raději svou tezi odvolal. Tím se zajistilo, že Posvátné místo nezašpiní davy čarodějů, aby načerpali energii, která jim nepatří. Vystoupil na horu, kde našel zelenou trávu, kvetoucí keře i stromy vypínající se ke slunci, tryskající pramen řeky Marutho, vzduch pohrávající s listy, vodou a ohněm jako malé dítě a nad pramenem, na vysokém kameni, nikdy nehasnoucí plamen života. Pocítil nával emocí a okamžitě vykonal rituál, který se bohužel nedochoval, ale víme alespoň, co zapříčinil: Strážce Tří ctností a živlů se nestane Strážcem, pokud neprodělá cestu očisty – vystoupí na Mount Sasari a nesmočí své tělo tam, kde se střetává vše. Ale kde je to „vše“? Jen právoplatný Strážce může poznat, kam se má postavit…
Došly na místo a Tereza to ucítila – příval energie, síly, emocí. Srazilo ji to na kolena.
„Poprvé jsem dopadla podobně,“ okomentovala to Jess a dnes již podruhé pomohla Tereza na nohy.
„Co teď?“
„Pojďme si přečíst poezii.“
„Prosím?“
„Myslíš, že tu po sobě Cristobal nic nezanechal? Místo mu poděkovalo, dalo mu dostatečnou sílu, aby něco uviděl, a napsal to v latině a řečtině. Tedy spíše to vytesal do kamene, na kterém plápolá neuhasitelný oheň…“
„Hm, ale já ani jednou řečí neumím…“
„To nevadí. Copak si myslíš, že jsme jediné, co to místo navštívily od Crisbalových let? Nejsme! Na dřevěné destičce je to přeloženo do několika dalších jazyků – do angličtiny, španělštiny, japonštiny, ruštiny a hebrejštiny. Nikdy totiž nevíš, odkud bude Strážce pocházet…“
Pomalu došly na místo, kde bylo na holém kameni vytesáno proroctví, kterému Tereza ani za mák nerozuměla. Fascinovaně si prohlížela znaky řecké abecedy…
„Poslouchej,“ vybídla ji Jess, „přeložil ji jakýsi Stuart Walpole.“
„Jak to víš?“
„No, je tu podepsaný…“
„Hm, aha… a přečteš ji tedy?“
Déšť prudce zabubnoval a náhle ustal, jako by chtěl, aby na čtení měly dívky klid.
„Osud zatočí se všemi nadějemi,
Zamíchá všemi kartami.
Jestliže však jednotu zachováš,
Jistou naději ještě máš.
Tu povinnost se o slovo přihlásí
A ty myslíš, že život smrt nahlásí,
Nezoufej si – to konec být nemůže
A úspěch smůlu přemůže.
Pakliže ty jednotu a povinnost zavrhneš,
Život a tři ctnosti do stínu uvrhneš.
Splní-li se proroctví a charakter se ukáže,
Tu pradávná moc zjevení živlům přikáže.
No, moc se to Stuartovci nerýmuje.“
„Já si naopak myslím, že je to povedené.“
„Tak to nemáš vkus,“ odvětila Jess.
„Dobře, přiznávám – ten první verš trošičku pokulhává.“
„Trošičku?“

97. Kapitola || 99. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník